V první části mého života byla naše politická situace jednoznačnou zrůdností. Ať si osoby oddané tehdejšímu režimu nebo třeba silní sklerotici myslí cokoliv, byl to čas, na který vůbec nemůžeme být hrdí. A to zejména co se politické situace týká. Jistě, pasivní a rezignovaní lidé to tehdy měli jednodušší v tom, že za ně rozhodovali ti nahoře a člověku stačilo plnit leckdy hloupé, nesmyslné nebo třeba i vysloveně zrůdné direktivy, aby měl klid, ale pro normální lidi onen režim přece jenom nebyl. Kdo nebyl spokojený jenom s tím, že si nacpal nácka, rozvalil se u televize a v práci se nepředřel, ten už si pochvalovat nemohl.

Ale všemocní politici z jediné strany nás tu tehdy zadrátovali železnou oponou, a tak nebylo úniku. A tak jsme směli kritizovat, ale to hlavně politiku Západu. A pokud už jsme kritizovali i u nás, pak platil nepsaný zákon, že je třeba kritizovat jenom ty dole, a pokud už i někoho trochu výše postaveného, pak výhradně neadresně, neurčitě. Aby se snad dotyčný nebo strana neurazili. A pokud jsme mohli na politiku někde upřímně nadávat, pak raději jenom v soukromí, tam, kde se dalo věřit tomu, že nás někdo neudá. Protože i v časech perestrojky platilo, že ‚kritiku vítám, ale nepromíjím‘.

A tak se někdo držel při zemi a někdo šplhal vzhůru. Přičemž cesta vzhůru, jak je známo, měla jeden směr. Tam se dalo dostat jen lezením do těch správných zadků. A lepší bylo papouškovat to vrchností vyřčené nebo mlčet a přikyvovat, zdobit okna a chodit do průvodů.

Dnes už je ale politika jiná. Naštěstí? No, jak se to vezme. Dnes už můžeme kritizovat kohokoliv a spílat klidně i těm nejvyšším, nebo si z nich dělat legraci. Můžeme si na adresu politiků a jejich stran říkat, co se nám zlíbí. Klidně i to, co není pravda. Takže bych měl být spokojen. Ale nejsem. Protože se do nich sice konečně mohu pořádně obout, jenže co zmůžu? Nic. Místo nomenklaturních kádrů sedí nahoře ti v hroší kůži. A těm je jedno, co si o nich myslím. Bohužel.